Svatá Terezie z Lisieux

Terezie se narodila 2. ledna roku 1873 v Alençonu na severozápadě Francie. Po narození dostala hned několik jmen současně: Marie Františka Terezie Martinová. Maminku ztratila ve čtvrtém roce svého života, její ztrátu nesla velmi těžce. Naštěstí její 16 letá sestra Pavlína se usilovně snažila své sestře ztrátu matky nahradit. Terezie měla celkem čtyři sestry, kromě zmíněné Pavlíny ještě sestru Marii, Leónii a Célinu. Další čtyři sourozenci sestry Helena a Melanie a dva bratři, oba pojmenováni Josef, zemřeli v dětském věku ještě před Tereziiným narozením. Terezie sestru Pavlínu měla vskutku jako svoji druhou matku, tatínkem pak byla nazývána královničkou. Zdá se tedy, že láskou byla v dětství obklopena.
 

V roce 1877 se otec s dětmi přestěhoval do Lisieux, kde žili příbuzní z matčiny strany (bratr Isidor Guérin) a malá Terezka tam v roce 1881 začala chodit do školy v opatství benediktinek. O rok později její "maminka" sestra Pavlína vstoupila v Lisieux do karmelitánského kláštera, což byla pro Terezku velká ztráta. Od vstupu do kláštera mohla Terezka přijímat jen listy své sestry a jen zřídka s ní hovořit přes mříže oddělující hovornu od přísné klášterní klauzury. Má se za to, že její záhadné onemocnění v březnu 1883 souviselo právě s žalem z odloučení, které bylo pro duši malé Terezky zničující. Nemoc 13. května ukončil zázračný úsměv (její sošky) Panny Marie. 
 

Někdy kolem roku 1884 dozrálo v Terezce přesvědčení stát se karmelitskou řeholnicí, proto o rok později při listopadové pouti do Říma, se při skupinové audienci obrátila s prosbou o výjimku pro dřívější vstup na Karmel přímo na papeže Lva XIII., který neodmítl, ale rozhodnutí přenesl na místního biskupa, s jehož souhlasem Terezka 9. dubna 1888 byla přijata do karmelitánského kláštera a stala se postulantkou. O rok později (10. ledna) měla „obláčku“ a přijala jméno Terezie od Dítěte Ježíše a od svaté Tváře. 

Život v klášteře má svá úskalí, Terezka se snažila všechny těžkosti přijímat s láskou v duchu předem nabídnuté oběti. Před složením řeholních slibů 8. září roku 1890 prohlásila, že se chce podílet na záchraně duší, a zvláště se modlit za kněze. Pro její duchovní vývoj měla zásadní význam 13. kapitola Pavlova listu Korintským, v níž Pavel vyslovuje přesvědčení, že tím největším co je a co zůstává je láska. Terezie nabyla přesvědčení, že mezi údy církve jí Ježíš připravil místo, které je pramenem lásky – být srdcem.
 

Terezka si celý život uvědomovala a prožívala svoji nepatrnost, a proto velkou radostí jí byly v Bibli místa upozorňující na velkou Boží lásku vůči maličkým. Zůstávala prostou maličkou s vědomím, že takové Bůh touží objímat a pozvedávat jako matka své maličké. Tomuto pozvedávání se oddávala s velkou oddaností a důvěrou, jinak ještě vyjádřeno, chtěla být hračkou Božského Dítěte. Na druhé straně tato „hračka“ Dítěte Ježíše velmi vážně prožívala svůj vztah k bolestné tváři Kristově. Proto ráda přijímala jako Ježíš nepochopení, a to konkrétně od svých představených, včetně bezohlednosti některých sester. Je totiž pravdou, že karmelitky v Lisieux ji měly za pyšnou a domýšlivou, protože jí příliš nerozuměly, vše doplňovalo až chorobné autoritářství představené karmelu, matky Marie Gonzagy. Terezie sice navenek působila docela vyrovnaně, ale trpěla celý život stavy úzkosti. Často ji mučila myšlenka, že ji Bůh opustil. Někdy nabývala přesvědčení, že bude zatracena, ale dokázala se odevzdat Boží lásce.
 

Pro nahlédnutí do života a duše Terezky je důležité se seznámit s jejím prvním rukopisem z roku 1895, sepsaný z rozhodnutí matky představené Anežky od Ježíše. Tou byla její rodná sestra Pavlína. Rukopis je opakovaně vydáván s názvem „Dějiny duše“. 

Významným dnem se pro Terezku stal 9. červen 1895, kdy v díkučinění o slavnosti Nejsv. Trojice se nabídla jako celopal Boží Milosrdné lásce. Na začátek velkého pátku následujícího roku začala vykašlávat krev a poté si procházela tvrdou zkouškou víry a naděje. Její zdravotní stav se velmi zhoršil na začátku dubna 1897, onemocnění tuberkulózou ji natolik podlomilo zdraví, že od 8. července ležela už jen na ošetřovně. Koncem měsíce přijala svátost pomazání nemocných a 30. září 1897 v nedožitých 25 letech zemřela.  

Papež Pius XI. Terezii z Lisieux, v době kdy ještě žily všechny čtyři rodné sestry, blahořečil 29. dubna 1923 a již po pouhých dvou letech 17. května 1925 prohlásil za svatou! V roce 1997 byla prohlášena za učitelku církve.