Setkání s indickou chudobou bolí
Deset let trvá štědrost českých dárců, díky níž jsou v provozu už dvě nemocnice sv. Josefa v Indii. Přímo na místě byl na inspekci královéhradecký biskup Jan Vokál.
Navštívil jste dvě nemocnice, které Češi podporují, setkal se s lidmi ve slumu i se sirotky. Co si odtud odvážíte?
V Indii jsme měli možnost setkat se s těmi, jimž pomáhá charitativní organizace Likvidace lepry. Až na místě si člověk uvědomí, jak veliká tahle pomoc je. V Evropě žijeme v jiné kultuře, v jiném světě. Někdy ztrácíme mnoho energie řešením otázek, které jsou z pohledu toho, co jsme viděli v Indii, velmi malicherné.
V naší společnosti hodnoty spíše degradují. Během cesty jsme viděli kulturu života: obrovské množství lidí na každém kroku, především malých dětí. Na jedné straně jsou v Indii přítomny velké problémy – extrémní chudoba, drastické znečištění ovzduší a vody, ale zároveň vidíte děti, kterým září oči. A jsou vděčné, že mohou chodit do školy. Mají takovou radost ze života, s jakou se u nás nesetkáváme. Nechybí jim naděje, že jejich budoucnost bude dobrá, jistě lepší než ta jejich rodičů. Setkání s extrémní chudobou je bolestné, ale naděje těchto lidí velmi inspirující.
Z čeho jejich radost ze života podle vás pramení?
Mají mnohem silnější smysl pro rodinu, pro život ve společenství než my. Zároveň jsou často vystaveni tomu, že jejich blízcí umírají, nemají léky, čistou vodu, dostatek prostoru k životu. Tváří v tvář všem obtížím prožívají intenzivněji než my vděčnost za vše dobré, co je v životě potká.
Jaký dojem máte z obou nemocnic sv. Josefa, které jste navštívil?
Oba projekty fungují jen díky štědrosti lidí v České republice. Jejich hlavní přínos pro místní lidi vidím v tom, že skrze tyto nemocnice dosáhnou na zdravotní péči i velice chudí lidé, pro které by jinak pořádné lékařské ošetření nebylo dostupné (v Indii existují státní nemocnice s velmi špatnou úrovní a pak soukromé kliniky, kde pacienti platí za každý zákrok nemalé částky – pozn. red.).
Kromě odborné péče na mě zapůsobil celkový přístup lékařů a zdravotních i řeholních sester ke všem pacientům. Chovají se k nim velmi pěkně, s úctou, což považuji zvláště pro ty nejchudší za hodně důležitou psychickou podporu. V Indii to totiž vůbec není běžné. Při návštěvě jedné státní nemocnice jsme viděli, jak i na chodbách leží stovky pacientů s minimální péčí. To bylo zdrcující. Připadal jsem si jako ve zlém snu. Ve špíně a bez jakéhokoli soukromí tam mnozí pacienti pomalu umírají. Byl to veliký kontrast s oběma nemocnicemi sv. Josefa, kde je poskytována péče na relativně vysoké úrovni – jak zdravotní, tak lidské.
Setkal jste se s řediteli těchto nemocnic a personálem. Jak na vás tito lidé působili?
Především se mi líbilo nadšení, s nímž ke své práci přistupují. Zápal pro věc i autentičnost je u nich opravdu veliká. Oba ředitelé mi říkali, že jim jde o to, aby lidé, o něž se starají, měli podporu ve všem, co potřebují – v rovině materiální i duchovní. Prostřednictvím této služby se jejich pacienti nebo třeba sirotci mohou setkat s Boží láskou. To je ta nejlepší evangelizace. Značná většina pacientů nejsou křesťané, ale díky těmto místům a dobrým lidem se s Boží láskou setkávají.
Mohl jste mluvit i s kalkatským arcibiskupem a biskupem ze sousední diecéze Jamshedpur.
Viděl jsem, že v mnohém mají odlišné postavení a zázemí než naši biskupové. Například jednotlivá biskupství nejsou pro své kněze zaměstnavateli v právním slova smyslu. Farnosti jsou pak zázemím nejen duchovního, ale i kulturního a sociálního života. Jsou to malé buňky, které zmírňují utrpení a přinášejí světlo a radost do svého okolí. Tito kněží i biskupové jsou skutečnými otci a pastýři. Jejich činnost staví církev do velmi dobrého světla.
Křesťané sice tvoří jen nepatrnou část společnosti (zhruba 2,3 % – pozn. red.), ale daří se jim udělat mnoho dobrého v sociální a charitativní oblasti, ve zdravotnictví i školství. Neúměrně tomu, kolik jich je. Dokonce na ně mohou kvůli tomu některé státní instituce žárlit. Jejich úspěchy nás těší a snažíme se je v tom co nejvíce podporovat. Nehledí na to, kdo k jakému náboženství náleží, ale přibližují Boží lásku lidem v nouzi. Přinášejí jim Boha. To je společné všem indickým křesťanům, s nimiž jsme se setkali.
Přesně o to se snaží i Misionářky lásky – sestry Matky Terezy. Měl jste možnost sloužit mši svatou v Kalkatě u hrobu jejich zakladatelky.
Pokleknout u jejího hrobu, modlit se tam a vidět komůrku, kde žila a zemřela, bylo pro mě velmi silným duchovním prožitkem. Za jejího života jsem měl možnost se s ní v Římě dvakrát krátce setkat a vím, že ji měl velmi rád i sv. Jan Pavel II. Spojoval ji s projevy Božího milosrdenství ve světě. Bohoslužbu v Kalkatě jsem proto prožíval jako krásnou pouť ke Svatému roku milosrdenství. Sestry Matky Terezy jsou jasnou ukázkou naprosto konkrétních projevů Božího milosrdenství, které prokazují těm úplně nejchudším, nemocným a umírajícím. I obrovský růst této kongregace je v dnešním světě ojedinělý. Matka Tereza začínala s hrstkou sester, dnes jich je přes čtyři tisíce.
Čím byla pro vás tato cesta překvapivá? Ukázala vám něco nového?
Velmi mnou otřásl zážitek z oné již zmíněné státní nemocnice. Bylo to setkání s extrémní lidskou bídou, utrpením a bezmocí. Udržet se tam jako pacient při životě je velmi obtížné. Viděl jsem křehkost člověka a lidskou bídu, které z pohledu Evropana ani nejdou popsat.
Druhým mimořádně silným zážitkem byla návštěva leprokolonie v Midnapore, kde jsou především lidé, kteří touto nemocí trpěli v minulosti a už jsou vyléčeni. Přestože celé tyto rodiny s dětmi žijí chudě, na indické poměry relativně spořádaně a tvoří hezké společenství. Velmi mile a vstřícně nás přijali. V jednoduchosti a ryzosti jejich života je vždy místo pro druhé lidi a věřím, že i pro Boha. Když je člověk ze všech stran přehlcen informacemi a naučí se brát všechno povrchně, pro pravé hodnoty už moc místa nezbývá. Prostor pro duchovno je pak příliš tenký. Radikálně odlišný způsob života v oné leprokolonii byl proto velmi oslovující.
Tato cesta do Indie mě utvrdila v přesvědčení, že pomoc, jež z České republiky do chudých oblastí světa přichází, má velký smysl, a přál bych si, aby byla ještě štědřejší. Jistě by tomu prospělo, kdyby zejména mladí lidé do těchto zemí častěji cestovali a zajímali se o tamní podmínky. Také by jim to pomohlo nahlížet na mnohé věci ve svém životě jinýma očima.
Fotografie: Biskup Jan Vokál žehná malomocnému v leprokolonii v Phulpahari.
Článek byl publikován v Katolickém týdeníku č. 2016/4 a na http://www.katyd.cz/clanky/setkani-s-indickou-chudobou-boli.html
Autor: Tomáš Kutil, redaktor Katolického týdeník