FARNÍ CHARITA JAKO ZÁCHRANNÁ SÍŤ
P. STANISŁAW GÓRA je biskupským vikářem pro diakonii v pražské arcidiecézi. Hovořili jsme s ním po uplynutí sta dní v jeho nové roli o působení církve v charitní oblasti. Jaké má plány a nápady?
Spravoval jste velkou farnost, nyní jste biskupský vikář. Je to velká změna?
"Byl jsem tři roky prezidentem Arcidiecézní charity Praha, takže tato oblast mi není cizí, ale je to opravdu velký rozdíl. Po 26 letech opouštím farní rodinu, která člověka skrze různá setkání denně nabíjí. Můžete hned vidět ovoce své práce. Každý, kdo vědomě přijal takovou službu, přináší oběť, protože farní rodina je zvlášť pro nás, žijící v celibátu, velmi důležitá."
Vytvořil jste si už tým spolupracovníků?
"Oblast charitativní a sociální činnosti se v rámci pražského arcibiskupství teprve rozvíjí. Dlouhá léta už dobře funguje Arcidiecézní charita Praha, organizace Likvidace lepry nebo nemocniční kaplani. Ale bylo by dobré a správné to vše koncepčně lépe uchopit. V tomto ohledu jsem zatím osamělým vojákem v poli s tím, že využívám zkušeností dalších biskupských vikářů a lidí, kteří v charitní a sociální službě mají zkušenosti."
Kde nyní vidíte pro sebe nejvíce úkolů?
"Určitě je pro mě jasným povoláním duchovní rozměr mé služby – především vůči lidem, kteří pracují v Charitě, ale nejsou „kostelní“. Vidím, že se můžeme vzájemně obohatit a že ve vztahu k nim mohu využít i své zkušenosti z psychologie.
Další výzvou jsou dobrovolníci. Máme velmi dobrou zkušenost s fungováním profesionální Charity, ale rád bych kladl důraz i na dobrovolnické farní charity a pomohl v jejich rozvoji. To je můj velký sen.
Moc bych si přál, aby zdárně pokračovaly věci, které už existují a dobře fungují. Konkrétně mám na mysli například Likvidaci lepry, dílo pana Holého, který bude mít 13. prosince 90. narozeniny. Rád bych pro něj připravil oslavu, která by byla zároveň oslavou tohoto Božího díla. A rád bych v Likvidaci lepry navázal i na práci svého předchůdce Vojtěcha Eliáše."
Teď jste zmínil několik oblastí. Vraťme se k pastoraci „nekostelních“ zaměstnanců Charity. Jak vypadá?
"Máme dvakrát do roka celodenní duchovní program, který je určený těmto lidem. Snažím se i osobně navštěvovat jednotlivé charity, mluvit s nimi a být jim nablízku. S tím mám velmi dobré zkušenosti."
Lze říci, že charitní služba přitahuje i specifickou skupinu lidí?
"Ano. Především si musíme uvědomit, že platy těchto zaměstnanců jsou velmi malé a neodpovídají tomu, co odvádějí. Ve velké míře to neberou jako zaměstnání, ale jako poslání. Jsou velmi citliví na chudobu: duchovní, fyzickou i psychickou. A to mě učí velké úctě vůči nim."
Tohle jistě platí i o dobrovolnících farních charit. Je jich dostatek?
"Pan kardinál Duka často opakuje, že charita je vedle liturgie a katecheze třetím pilířem života církve. Je to velká Popelka, protože kněží jsou zatěžováni mnoha úkoly - například stavebními věcmi, což třeba v mém rodném Polsku vůbec není. Těžko pak mají energii na zakládání farních charit.
Tyto charity by měly být zaměřeny hlavně na farní rodinu. Rád bych to tedy v budoucnu oddělil – farní charita působí uvnitř farnosti, ta oblastní pak navenek. Oboje je důležité. Na jednom setkání s evangelíky se mě jejich pastor ptal, jak máme zajištěnou péči o lidi ve farnostech. On že má ve sboru jen 15 lidí a má problém, aby o všech věděl a mohl zasáhnout, když mají nějaké závažné problémy. Uvědomil jsem si, že to velmi často nemáme nijak ošetřené. Pokud někdo z farnosti odejde, dostane se do problémů a nemá ve farnosti přátele, tak mu většinou nikdo nepomůže. Myslím, že farní charity by měly mít právě tuto roli."
Mluvíte o pomoci uvnitř i vně farnosti. Ale jako prezident Likvidace lepry máte pod sebou i pomoc daleko za hranicemi naší země.
"Žasnu nad velikostí tohoto díla. Překvapuje mě, kolik je dárců a kolik peněz jsou ochotni dát na něco, co přesahuje hranice České republiky. To je pro mě tím největším zázrakem. Ještě pochopím, když někdo podporuje holčičku v Indii, která mu pravidelně posílá dopisy. To má pak velkou motivaci. U Likvidace lepry se ale jedná o něco, co tohle přesahuje.
O Češích se říká, že jsou ateistický národ a neumí se dělit. Příběh této organizace a jejího zakladatele pana Holého je pro mě důkazem, že tomu tak není. Člověka, který je už v důchodu, najednou napadne myšlenka a s velkým nadšením se pustí spolu s manželkou do díla – a získá pro něj tolik příznivců! Díky tomu teď můžeme podporovat řadu projektů po celém světě. Moc se těším, až se s některými budu moci osobně seznámit, například při své listopadové cestě do Indie."
TOMÁŠ KUTIL
Katolický týdeník č. 45
...DOTÝKÁ SE MĚ VDĚČNOST LIDÍ...
Otec Stanisław Góra, který v létě převzal dílo Likvidace lepry, se postupně seznamuje s veškerou činností a jednotlivými projekty, které LL podporuje a nese tak zodpovědnost za jejich provoz. Právě se vracíme z kontrolní cesty v našich nemocnicích sv. Josefa v Indii a o. Stanisław tak mohl poprvé na vlastní oči vidět praktický dopad díla LL.
Otče Stanislawe, co ve vás rezonuje v těchto posledních dnech?
"Napadají mě dva extrémy, jednak chudoba lidí a potom vnitřní bohatství těch, kteří těmto chudým slouží."
V Indii už jste dříve byl, ale v Kalkatě a jejím okolí to bylo poprvé. Jak na Vás zapůsobilo právě toto město?
"Kalkata je skutečně město obrovských extrémů. Na jedné straně bída, nouze, lidé spící a žijící na ulicích, a to včetně malých dětí a starců, kteří nic jiného nepoznali. Na straně druhé obrovské bohatství, skvělé hotely a velmi drahá auta. Otázka, která mne napadá: je to tak v pořádku?"
A Vaše odpověď?
"Stále si uvědomuji, jak jsem bohatý. Žiji ve víře v Ježíše Krista, který mě učí milovat všechny lidi bez rozdílu vyznání a jakýchkoli společenských rozdílů. Je úžasné vidět katolickou církev, která zde žije a vychází vstříc těm nejchudším. Když jsme navštívili slum, tak to byl muslimský slum. Lidem v něm žijícím ale nepomáhá nějaký bohatý arabský stát, ale křesťané, kteří to nedělají proto, aby někoho verbovali do svých řad."
Jaké pocity ve Vás zanechala návštěva hrobu a domu sester Matky Terezy?
"Byl to velice hluboký zážitek. Už první indická sestra mi tam doslova vyrazila dech. Jmenovala se totiž Stanisława a má dokonce stejného patrona jako já, Stanisława Kostku. Žila několik let ve Varšavě a i díky tomu jsem se cítil u nich jako doma. Následně jsem se tam setkal s italským knězem, kapucínem, kterého přitáhla a proměnila sv. Matka Tereza natolik, že tam již žije a slouží lidem přes dvacet let, a z kterého úplně září touha být stejnou láskou, jakou byla ona."
Poprvé jste mohl navštívit nemocnice v Bhilai Pahari a Phulpahari...
"Mé srdce se skutečně raduje, protože jsem mohl vidět, jak se slouží potřebným lidem, a to bez ohledu na to, jestli mají nějaké peníze nebo odkud přišli. Především se mne dotýká obrovská a všudypřítomná vděčnost lidí, kteří jsou našimi partnery a kteří díky našim dárcům a naší práci mohou sloužit druhým.
Velice bych si přál, aby naši dárci mohli prožít pocity, které jsem zažíval já, když jsem navštívil naše nemocnice a byl mezi těmi vděčnými lidmi - skutečně bych řekl - přáteli."
A co říkáte na samotný provoz nemocnic?
"Obě nemocnice mne velice mile překvapily tím, že lidé, kteří v nich pracují, se také obětují pro druhé. Navštívil jsem i státní nemocnici a viděl jsem rozdíl v tom, jak je vnímána důstojnost člověka. O tom mluví i Svatý otec ve svém posledním apoštolském dopise Misericordia et misera, kde říká, že nejde jen o to zaopatřit člověka, ale též, aby mohl zažít své lidství. To jsem právě mohl vidět v obou našich nemocnicích. A velice mě to oslovilo. Právě ten individuální přístup k lidem."
Kdybyste potom měl zhodnotit projekt? Jak byste po této návštěvě zhodnotil projekt „českých nemocníc“?
"Potěšilo mě, že se obě nemocnice dále vyvíjejí a nechtějí být pouze závislými na nás. Přináší mi to opravdu radost, protože vím, že naše pomoc se musí zaměřovat i na další místa, kde žijí potřební a nedostává se jim jiné podpory, než od nás, jako je tomu například v Libérii."
Na co si rád vzpomenete z cesty po Indii?
"Především si vzpomínám na setkání s jednou babičkou jménem Cheelly. Již dlouho žije v naší nemocnici a dostává se jí lásky a úcty.
Mám také radost z kněží a řeholních sester v obou našich nemocnicích a z faktu, že je tam denně sloužena mše svatá. To vše mi dokresluje přítomnost Hospodina v místech, kde je tolik utrpení a bolesti. Zároveň, když vidím nasazení těch, kteří tam pracují a dávají se tak druhým, jako bych viděl Krista sklánícího se ke všem potřebným."
Jak vnímáte Likvidaci lepry po čtyřech měsících ve funkci prezidenta?
"Jsem hluboce přesvědčen, že nyní, kdy slaví pan Jiří Holý 90. narozeniny, je potřeba vidět to obrovské dílo, které díky němu vzniklo. Zároveň ale nezapomínat na práci otce Vojtěcha Eliáše a pana Luboše Hajase, díky kterým LL skutečně roste a dále se vyvíjí.
Velice symbolickým je pro mě fakt, že jak LL, tak i obě naše nemocnice jsou zasvěceny sv. Josefovi. Dovolil bych si naší kancelář a především potom ty, kteří v ní pracují, přirovnat právě k tomu, jak známe sv. Josefa. Sv. Josef, na rozdíl od všech svatých, je stále ve stínu a není vidět. Ani jednou nepromluví na stránkách evangelia.
Ti, kteří nyní pracují v LL, také mají něco ze sv. Josefa. Dostává se vám zpráv ze světa - co se děje v Indii, Libérii, Kolumbii a Tanzanii. Ale víte něco o sestře Klarisse, Marii nebo Lubošovi? Přitom to právě oni tyto zprávy o velikých věcech dobra a milosrdenství zprostředkovávají a bez nich by toto nádherné dílo nemohlo existovat. Přesto zůstávají ve stínu, tak jako sv. Josef.
Podobně tomu bylo i na začátku. LL by nikdy nevznikla nebýt p. Jiřího Holého, ale po jeho boku vždy stála jeho paní Sybila.
Komunikace a individuální přístup s dárci je to, čím mi Likvidace lepry v České republice velice připomíná to, jak se lidé starají o potřebné v našich nemocnicích v Indii."
Rozhovor vyšel ve zkrácené podobě v Misionáři malocných č. 1/2017