Na mši svaté 180 metrů pod zemí

Na mši svaté 180 metrů pod zemí
Na mši svaté 180 metrů pod zemí
Katedrála, to bývá mohutný chrám se špičatými věžemi, který je už zdaleka vidět. Katedrála v kolumbijském městě Zipaquirá však vidět není ani z dálky, ani když stojíte přímo u ní. Leží totiž 180 metrů pod zemí.

Unikátní stavba vznikla v bývalých solných dolech a je to jedno z nejnavštěvovanějších míst v celé Kolumbii. Možnost navštívit je jsem dostal letos v únoru při kontrolní cestě po projektech české organizace Likvidace lepry (LL). Přestože jsme už několik hodin hluboko pod zemí, vydolované prostory jsou tak obrovské, že klaustrofobické záchvaty zde nehrozí. Ostatně za hlavním oltářem katedrály je ve stěně vytesán údajně největší podzemní kříž na světě. Cesta do hlavního prostoru katedrály, kterou tvoří tři lodě, je dlouhá několik set metrů. Zvolna sestupujeme širokou chodbou níž a níž. „Pozor na tyhle schody, nejsou moc vidět,“ varuje Luboš Hajas, ředitel LL. Cesta se někde dělí a pár míst je schválně necháno v pološeru. Tvůrci totiž pracovali i se symbolikou. Například úzká spojka mezi loděmi katedrály má symbolizovat biblickou „úzkou cestu, která vede ke spáse“.

Kaple a štoly
Podél hlavní chodby vedoucí do katedrály jsou vytesány kaple. Těm dominují zastavení křížové cesty. V každé z nich je kříž umělecky reflektující určité zastavení. Vše je vytesáno přímo

do kamene, nic není přivezeno odjinud. Vítězí zde minimalismus, pracuje se s jednoduchými liniemi či hrou se světlem. Barevné nasvícení dokáže během vteřiny radikálně změnit vnímání celého prostoru. Duchovní atmosféru posiluje instrumentální meditativní hudba, kterou nám do uší přehrává audioprůvodce spolu s vysvětlujícím komentářem. Náš průvodce je potichu a nechává na nás působit genius loci.
Z některých kaplí vedou dlouhé původní štoly. „Zdá se, že je dělníci opustili teprve před pár dny, viďte,“ říká lámanou angličtinou Alberto Rivera, který v Bogotě vede partnerskou organizaci Likvidace lepry. Dnes je naším průvodcem. Skutečně to vypadá, že za zákrutem ještě kutají horníci. Přitom solné doly přestaly sloužit svému účelu v polovině 20. století. Návštěvníkům se zpřístupnily v roce 1964, jenže na přelomu tisíciletí se z obavy o bezpečnost uzavřely. Po několik let trvající mohutné rekonstrukci se štoly opět otevřely. Projektu se tehdy chopil 39letý architekt Roswell Garavito Pearl a na úpravě pět let pracovalo 127 horníků a 110 kameníků. Náklady – v přepočtu astronomických téměř sedm miliard korun – hradil kolumbijský stát.
 
Ticho uprostřed davu
Katedrálou sice projdou tisíce lidí denně, ale zdaleka nejde jen o turistickou atrakci. Každý den se zde slouží mše svaté, většinou v boční kapli, kam se vměstná až několik set lidí. Právě zde to začalo. Tady si dělníci v roce 1930 vybudovali kapli, kde se modlili za šťastný návrat na povrch. Dnes se na stejném místě modlí lidé z celého světa. Podzemní chrám pojme celkem více než osm tisíc lidí. Mohlo by se zdát, že mši svatou na tak turisty zahlceném místě bude vše rušit, ale opak je pravdou. Zatímco část návštěvníků obsazuje jednoduché dřevěné lavice v boční kapli, ostatní proudí dále do hlavní části katedrály a nijak vlastně neruší. Je vidět, jak je pro latinský svět bohoslužba přirozenou součástí života, k níž mají i nepraktikující velkou úctu. Místo varhan však zní při bohoslužbě zpěv a kytara. I zde se španělská krev nezapře – hudba je mnohem svižnější, než jsme zvyklí my uprostřed Evropy. Po skončení půlhodinové mše svaté se všichni vydají pokračovat v prohlídce chrámu. V jednom z bočních prostorů jsou k dispozici i projekce o těžbě soli. Já si však vystoupám na kůr pro zpěváky a pak i dole v hlavní lodi na sebe jen nechávám působit majestátnost místa.
 
 
TOMÁŠ KUTIL,
Zipaquirá, Kolumbie
 
 

Zdroj: Katolický týdeník, č. 27-28