Mezi smogem a extrémní chudobou

Státní nemocnice ve východoindickém Midnapore slouží zčásti jako třídírna lidí. Doktoři, kteří tady pracují, mají často vlastní soukromé kliniky. Kdo zaplatí, pokračuje tam. Kdo peníze nemá, zůstává v prostředí, pro něž se těžko hledá příhodnější výraz než chodba smrti. 

Desítky, možná stovky lidí, kteří tady vedle sebe leží mezi odpadky, zbytky jídla a skvrnami zaschlé krve, by v Evropě musely být na sterilní „jipce“ s pípajícími přístroji. Tady jim u hlavy sténá další pacient a u nohou často sedí příbuzní. Je poledne, a tak jim přímo na lehátkách připravují oběd. Z domova přinesenou rýži, zeleninu do ní míchají rukama. Je leden, v horkém létě, kdy se zvlášť daří chorobám, se prý lehátka táhnou i podél schodů. 

Česko-indická nemocnice sv. Josefa v Pulpahari stojí jen několik kilometrů odtud a péče o pacienty je tam i díky českým dárcům nesrovnatelná s bídou státní nemocnice. Je čistá, pacienti leží v menších pokojích, obsluhují je řeholnice. Operuje se na sále s moderními přístroji, které byste v chodbě smrti hledali marně. Protože však církevní špitál nemá pozemky v centru města, stará se hlavně o nemocné, jež tam příbuzní dokážou dopravit autem. I přes nedávné rozšíření má navíc mnohem menší kapacitu než otřískaná kasárenská chodba pod správou úřadů.

Návštěva veřejného špitálu je nejen připomínkou toho, proč je tady tak potřebná pomoc z ciziny. Je zároveň jakousi pečetí zdejší bídy, na kterou se návštěvník nedokáže připravit ani při studiu těch nejchytřejších bedekrů.

 

Nad nedalekou Kalkatou svítá, ale místní si to zatím jen domýšlejí. Pohled na slunce jim zakrývá nesnesitelný smog pětimilionového města, jež nikdy neslyšelo o světových ekologických summitech. Ti nejchudší se však kouři nebrání: hadrové chýše si naopak stavějí co nejblíže rušné silnici, po níž se bez řádu a za stálého troubení řítí auta, prastaré autobusy bez oken, motorky, benzinové i ručně tažené rikšy. Má se tu jezdit vlevo jako v Anglii, ale vlevo se tu nejezdí, vlevo se auta nanejvýš vyhýbají vteřinu před čelním střetem. Vpravo i vlevo stojí chýše a po obou stranách by se cizinec bál projít. Pro lidi z chatrčí je to však přijatelná cena: na oplátku jsou v centru dění. Žije se tady na silnici. 

Svítá a místní se vyklánějí z přístřešků, aby si u výpustí z vodovodů vyčistili zuby, vyprali prádlo, někteří se mydlí, lijí si na hlavu vodu z kýblů. Cizinec čeká, odkud vyběhne režisér a celý ten spektákl stopne jako málo uvěřitelný. Režisér nevyběhne, zpoza rohu se místo něho vykutálí stovky dalších živých obrazů. Ve městě žije na každém čtverečním kilometru třicet tisíc lidí; v Praze jsou to dva tisíce. A tady se přece žije na silnici.

Návštěva chudinského slumu a také kolonie pro nemocné leprou se oproti cestě běžnou ulicí periferie nakonec ukáže být poklidnějším zážitkem. V ghettech platí alespoň nějaký řád. Opět proto, že tam proudí zahraniční pomoc a naštěstí to není pomoc ve stylu: tady máte almužnu a spánembohem.

Organizace Seva Kendra, kterou podporují i čeští dárci, učí v kalkatském slumu odpovědnosti především místní teenagery. Stávají se z nich animátoři, sousedi je dobře znají, a proto jim důvěřují. Z bláta mají pozvedat hlavně zdejší děti. Rodiče už se novým kouskům nenaučí. 

Také kolonie malomocných mají vlastní správce. Kdo tam chce žít, musí například řádně uklízet. A je důvod chtít tam žít. Ač je dnes lepra dobře léčitelná, společenská jizva dál ulpívá nejen na vyléčených pacientech, ale i na jejich potomcích. V běžných vesnicích pro ně není místo, mají je za nečisté. A tak nás v kolonii vítá zástup veselých zdravých dětí. Nemocných kulturně, s nejistou budoucností.

 

Cesta do Indie a zpátky je dlouhá, pro Evropana často vede přes Dubaj, obchodní metropoli ropné velmoci. Město začalo růst uprostřed holé pouště Spojených arabských emirátů teprve před čtyřiceti lety jako demonstrace neposedného bohatství zdejších šejků. Vztyčili tady nejvyšší budovu světa, jež by sahala Sněžce do pasu, a další desítky mrakodrapů. Z novotou zářících silnic by se dalo jíst, průvodci se chlubí akvaparky s devadesáti kilometry toboganů, hotely, kde se za jediné přenocování platí milion korun, billboardy nabádají ke koupi bytů, k nimž kupec obdrží sportovní maserati coby pozornost. Jako by návštěvník bídy třetího světa měl na každé cestě domů projít očistným kontrastem.

Největší rozdíl však není v lesku a zámožnosti. Je v tom, že z ulic najednou zmizeli lidé. Žije se tady v drahých autech a město najednou vypadá, jako by zůstalo bez života. A když přece jen někoho potkáte, zarazí vás jeho bezbarvá tvář. Je pryč ona včerejší jiskra v očích lidí, kteří si čistí zuby v kanále a umírají na chodbách špitálů, ale radost i tíži zaprášeného života nesou společně, ve velmi těsné pospolitosti. 

Mezipřistání v hlavním městě světové pýchy je závěrečným znamením toho, že pomáhat neznamená vršit mince do rekordně vysokých komínků. Mince by měly především rozvazovat ruce těm, kdo jimi vracejí důstojnost člověku poníženému bídou. Kdo vyvedou trpícího z chodby smrti a nabídnou mu laskavou péči.