Manfred Göbel – laický misionář z Brazílie
Před nedávnem nás opět navštívil pan Manfred Göbel, dlouholetý pracovník naší partnerské organizace DAHW, který více než 33 let žije a pomáhá lidem v Brazílii, zejména ve státech Mato Grosso, Mato Grosso do Sul a Amazonas.
„My jsme Ti, kteří popichují a podněcují“, říká Manfred o působení svém a svých spolupracovníků.
Manfred Göbel se narodil v roce 1953 v bavorském Eichstättu. Již od svého mládí toužil pomáhat chudým Třetího světa, a tak v roce 1979, díky spolupráci s DAHW, odešel jako dobrovolník na dalekou pouť do Brazílie.
Původně, jak s úsměvem rád dodává, odjel pouze na jeden rok. Nyní je tomu již 33 let a Manfred Göbel je hlavním koordinátorem léčby lepry pro Brazílii, ale také tuberkulózy a buruli. Jeho spojení s Brazílií podtrhuje i fakt, že se svou manželku poznal právě v Brazílii (Marisa Göbel je původem z Brazílie a působí zde jako lékařka), kde mu zároveň bylo uděleno i čestné občanství města Mato Grosso. Událost, která změnila kroky Manfredova života, ho potkala poté, co začal v Brazílii pracovat. Stalo se tak při uzdravení nemocného Lazara.
Tehdy ještě jako mladý zdravotník plný ideálů přišel navštívit jednoho pacienta, který žil v odlehlém místě úplně sám. Jediné co věděl, bylo, že je tam někdo s leprou, někdo, kdo se jmenuje Lazarus. Manfred mu chtěl pomoci, avšak s tak velikou bídou nepočítal - Lazarova noha byla jedna velká hnisající rána prolezlá červy. Manfred takový pohled nevydržel. Pozvracel se a utekl. Po bezesné noci nakonec přemohl svůj strach a odpor a vrátil se zpět. Obvázal Lazarovi rány a obstaral mu lůžko v 500 kilometrů vzdáleném špitálu. Nohu sice museli amputovat, ale rozšiřování nemoci do dalších částí těla se podařilo zabránit. Vděčný Lazarus později Manfredovi řekl: „Ty jsi mi daroval nový život.“
Manfredova základna je v městě Cuiaba, které je díky kriminalitě a vysokému stupni negramotnosti a kvůli blízkosti hranic s Bolivií, druhé nejnebezpečnější město země.
„Můžeme žít jen ve hlídaných čtvrtích a justiční aparát je navíc zkorumpovaný. Právě v chudinských čtvrtích nevychází nikdo večer ven. Dopadá to tak, trochu extrémně řečeno, že bandité běhají po ulicích a obyvatelé se musí zamykat! Toto zatěžuje naši práci a vytváří nepotřebný stres. Navíc ještě 40, a občas i více, stupňová horka.“
I díky tomuto Manfred nezřídka použivá spojení (brazilský) „Divoký Západ“, když popisuje oblasti, ve kterých pracuje. Váhu tomuto dodává i fakt, že jako dobrovolník vstupuje neustále do konfliktů mezi politiky, velkostatkáři, gangstery a indiány. Nebezpečí upadnutí do zajetí je stále na místě. Zažil dokonce i vyhrožování smrtí od lokálních držitelů moci, kterým kvůli jeho pomoci slabým a chudým, je trnem v oku. Vrcholem bylo, když mu unesli jeho dvě děti.
„Občas, když už bylo až moc problémů, jsem měl chuť s prací seknout,“ přiznává se. Avšak pak si vzpomene na onoho nemocného Lazara pod přístřeškem, kterého mohl zachránit, a získá tak novou sílu pro svou práci.
K činnostem Manfreda Göbela přináleží především následující:
Na západě země organizuje podporu díla pro léčení lepry: „Investujeme do praktického vzdělání zdravotnického personálu, abychom podpořili tzv. ‚active case finding‘ (aktivní hledání nemoci). Mimo jiné organizujeme osvětové programy, kterými se snažíme zajistit brzké odhalení nemoci a snížení sociálního dopadu na nemocné - jejich sociální rehabilitaci. K dalším aktivitám patří projekty tzv. ‚Skupin samostatné pomoci‘, nebo ‚Dílo dětské pomoci‘, tvořeny denními stacionáři, kde zajišťujeme profesní vzdělávání pro nemocné leprou v kooperaci s Kolpingovým dílem jako partnerskou organizací,“ popisuje Göbel svoji náplň práce.
A přesto, když mluví Manfred o konkrétní práci na projektech, si pochvaluje: „Naše úspěchy jsou vidět“. Společně s italským knězem P. Carlem založil a vede projekt pomoci dětem ‚Educar‘ se čtyřmi dětskými stacionáři pro 800 dětí.
V dětských stacionářích Educar podporují vzdělávání, umožňují přístup ke vzdělání a tím cestu z chudoby - to je ostatně také motto stacionáře: „Solidarita a sociální spravedlnost“.
„Bojujeme zde proti chudobě vzděláním, tedy jdeme přímo ke kořenům problému.“ V boji proti lepře také velmi pomohla praktická výuka personálu pro aktivní vyhledávání příznaků lepry. „Bez podpory od DAHW by to nebylo možné“, říká Manfred Göbel.
Stále znovu jsou povzbuzením pro Manfreda mnozí, kteří k němu přijdou a poděkují mu: „Neustále potkávám dřívější pacienty, kteří jsou neuvěřitelně vděční za to, jak jsme se o ně postarali.“
Zdroj: DAHW