Historie lepry v Kolumbii
Neexistují důkazy o tom, že by se lepra na území dnešní Kolumbie vyskytovala v době před kolonizací. První zaznamenané případy malomocenství se objevily u osob, které si toto onemocnění přivezly odjinud, zejména ze Španělska a z Afriky. Hypotézu nelze spolehlivě ověřit, jedná se však o nejpravděpodobnější způsob, jak se lepra do Kolumbie dostala.
Na základě analýzy historických pramenů vyplývá, že se stavbou prvního leprosária na území Kolumbie bylo započato již na počátku 17. století. V roce 1605 bylo v kolumbijském městě Cartagena založeno leprosárium „San Lázaro“, první nemocnice pro malomocné v Kolumbii. Zároveň se jednalo o historicky první leprosárium v Jižní Americe. Protože kolonie byla umístěna v blízkosti centra tohoto přístavního města, začala záhy přítomnost nemocných vyvolávat nevoli místních obyvatel. Kolonie byla proto později přemístěna na jeden z pahorků za městem, který byl pojmenován San Lázaro (ostatně i nemocní leprou byli v té době označováni jako „lazaríni“).
Na novém místě měli nemocní v leprosáriu lepší podmínky, k dispozici měli své ošetřovatele i vlastního kaplana. Výskyt lepry v regionu však zůstal velmi vysoký – na konci 16. století připadalo na 20 tisíc obyvatel kolumbijské Cartageny 70 hospitalizovaných s leprou, zatímco v roce 1627 to bylo již více než 100 nemocných. (Mimochodem, podle dnešních pravidel, kdy je za limit výskytu lepry podle WHO považován výskyt 1 výskyt onemocnění na 10.000 obyvatel, by hranice byla překročena několikanásobně).
V roce 1785 bylo započato s výstavbou nové kolonie pro nemocné na nedalekém tichomořském ostrově Tierrabomba. V místě zvaném Caňo del Oro vzniklo leprosárium, které fungovalo nepřetržitě od roku 1790 až do poloviny padesátých let 20. století, kdy byli pacienti převezeni do leprosária v Agua de Dios. Veškeré budovy původního ostrovního leprosária zůstaly prázdné a jen několik měsíců po jejich opuštění byly vystaveny leteckému bombardování, čímž se měly zamést veškeré stopy po lepře na tomto místě. Ruiny stojí na ostrově dodnes a s ohledem na jejich pohnutou historii probíhá řízení, které by mělo vést k identifikaci zesnulých.
Co se týče postavení nemocných, první opatření týkající se malomocných vycházela z předpokladu, že nemocné leprou je třeba koncentrovat na určených místech. Nemocným však mělo být na druhou stranu zákonem garantováno jejich místo ve společnosti. V roce 1833 byl přijat zákon, kterým kolumbijská vláda začala zřizovat leprosária v zemi. Současně však bylo zavedeno poměrně přísné pravidlo, kdy neohlášené onemocnění leprou (včetně případu ve vlastní rodině) bylo považováno za trestný čin, za který hrozilo vězení. Malomocní byli dokonce i násilně koncentrováni v leprosáriích. Podobná opatření významně napomohla ke snížení výskytu lepry a usnadnila detekci nemocných. Přesto rozbila mnoho rodin, životů a vytvořila prostor pro diskriminaci nemocných.
V 60. letech 20. století kolumbijská vláda s ohledem na vývoj statistik definovala lepru jako neinfekční chorobu, jejíž výskyt v zemi je pod kontrolou. Zároveň došlo k zavedení podpor pro výživu nemocných (obdoba našeho invalidního důchodu), díky čemuž bylo postavení malomocných ukotveno i v sociálním systému. Výzvou do budoucna však zůstává zapojení takto postižených do pracovních aktivit a zajištění smysluplného využití volného času.