Cesta tam... a zase zpátky

Právě Libérii si možná čtenáři vybaví ve spojení se šířením viru Ebola (i když to se zdá být už pod kontrolou). Je to země, která patří k těm nejchudším na světě a kde mimo ebolu řádí lepra, tuberkulóza a především strach, který je důsledkem toho všeho a ještě předchozích válek. V Indii a Kolumbii sice existuje lékařská péče, ale zkuste tam zajít k doktorovi. My jsme to zkusili, i když opačným směrem – totiž jako součást týmu, který společně s doktorem jede za nemocnými. Všeobecně se tomu říká „field trip“ – což bychom mohli otrocky přeložit jako výlet do polí, ale o žádný výlet se nejedná! Takový trip trvá tři až pět dní, jede se terénním autem a s sebou se musí vzít všechno jídlo, pro nás Evropany i balená voda, léky a někdy také další zdravotní materiál. Součástí posádky je lékař, zdravotní sestra, někdy dobrovolník z místního obyvatelstva, který bude mít přednášku (osvětu o prevenci před nemocemi nebo správné výživě), a několikrát také my – pracovníci z Likvidace lepry.
 

Dokud jste doma – tedy např. v nám známé nemocnici v Bhilai Pahary v Indii nebo v Gantě v Libérii či u sester ve Villa Bernarda v Kolumbii – máte určité bezpečí, ale jen se ujede pár kilometrů za nemocnými, je vám jasné, že míříte mezi chudé. Dokonce tak chudé, že jakékoli vlastnění majetku bývá výsadou, a náš automobil je pro místní skoro nemyslitelný. Takže naše představa, že se k doktorovi „zaskočí“, zde znamená den cesty – nebo i více – a to jedeme autem! Navíc cesta vede pralesem či vyschlým korytem řeky, je tedy neudržovaná a občas bychom řekli neexistující. Takže i vzdálenost zhruba deseti kilometrů se překonává déle než dvě hodiny.
 

Již při první zastávce ve vesnici ukryté v buši jsme pochopili, že věta: „Musíte s tím jít do nemocnice (k doktorovi), aby vás prohlédl,“ znamená to samé, jako byste řekli: „Promiň, tobě už není pomoci.“ Zkrátka vydat se na několikadenní cestu do nemocnice znamená mít na ni prostředky a zároveň myslet na to, jak se dostanete zpátky. Pro mnoho lidí se jedná téměř o neřešitelný problém, a proto jsou field tripy – mobilní kliniky tak důležité!
 

Nemoci, pověry a strach

Udivuje nás, jak všichni lidé tak rychle vědí, že přijedeme. Většinou nás už vítali a nemocní posedávali ve stínu místa, kde se za chvíli vybudovala „ambulance“. Využívají snad tamtamy nebo kouřové signály?
Realita je mnohem jednodušší: všechny cesty se poctivě plánují a na určené místo se předem pošle zpráva, že tam přijede lékař i jejich „milované sestřičky“. Je to informace natolik důležitá, že se ihned roznese po okolí – a zdržení se nepočítá na hodiny, ale spíše na půldne nebo celé dny. Mnozí nemocní ale přijdou stejně raději o něco dříve (na jejich poměry) – tedy aspoň o jeden den.
Při výjezdu se také prohlíží celé vesnice – je to nejlepší způsob, jak odhalit nemoci, které jsou doprovázeny stigmatem. Lidé se totiž bojí přiznat, že mají lepru nebo jiné nemoci, protože by to znamenalo, že je komunita vyloučí, a to třeba natrvalo! Při plošné prohlídce se často podaří rozeznat lepru (malomocenství) v raném stadiu, takže léčení je mnohem jednodušší, ale i jiné nemoci – třeba malárii, která dnes už není žádným neléčitelným problémem, ale nejsou-li podána léčiva, především děti umírají.
Ošetřující pracovníci musejí ale nejprve navázat vztah důvěry mezi pacientem a lékařem, neboť vedle samotné nemoci čelí především pověrám, pochybám a strachu.
Matka Gladis, představená v Kolumbii, se nebojí položit základní otázku: „Chcete žít? Chcete! Tak pojďte se mnou.“
A tak se stane, že v autě nebo vzadu na korbě (všechny naložené věci se stejně rozdaly) jede zpátky o několik lidí více. Vracíme se domů a těšíme se, že se třeba trochu umyjeme, ale pro nemocné je to otázka přežití. K čemu by byly všechny léky, které se posílají do těchto chudých zemí a nejchudších oblastí, kdyby zůstaly ve skladech nebo ambulancích, kam se chudí lidé ani nedostanou?

Je to teď pro nás nový úkol: podpořit field trip výjezdy – mobilní ambulance a zajistit dostupnost léků těm, kdo to skutečně potřebují, ale jejich chudoba jim brání se k nim dostat. Proto se musíme dostat my k nim!