Brazilcům vděčím za dar víry!

 

"Začal jsem se o Brazílii zajímat a řekl si, že to přece jen zkusím. Musel jsem absolvovat přípravu o místní kultuře a náboženství, naučit se základy portugalštiny, chodil jsem i na lékařský kurz. Ředitelka leprosária pro mě získala vízum, a tak jsem se dostal do Mato Grosso. Tehdy byli nemocní leprou, včetně dětí, ještě trvale drženi v uzavřených areálech, tzv. leprosáriích, ale už to pomalu končilo. Brazilská vláda začala organizovat projekty pro léčbu lepry, stavět nemocnice a také rozhodla, že nemocní mají být léčeni v nemocnicích jako všichni ostatní. Měl jsem za úkol starat se o jednu takovou nemocnici a ve spolupráci s místními františkány do ní posílat nemocné."

 

"Ještě v Německu jsem podstoupil test, zda jsem proti této nemoci dostatečně odolný. Imunních je totiž devadesát procent lidí, ale řekli mi, že zrovna já to nejsem. Takže když jsem poprvé dostal dopis z kolonie, navlékl jsem si na čtení chirurgické rukavice a dopis po přečtení okamžitě spálil. Kolegové v nemocnici mě od Brazílie odrazovali, že se prý vrátím bez nosu, bez prstů a nikdy si nenajdu ženu. Obavy jsem měl, ale nezastavilo mě to."

 

"Ano. Bylo to krátce po příjezdu v leprosáriu, patnáct kilometrů za městem. Večer se konalo procesí stovek nemocných se svíčkami, někteří měli úplně znetvořené ruce. Kráčeli tiše uličkami leprosária. Na konci mě ředitelka, italská řeholnice, představila. Stál jsem tam a třásl se zimou, bylo pouhých pár stupňů nad nulou. Přišli dva nemocní a podali mi svetr, abych si ho oblékl. Měl jsem strach, že když to udělám, nakazím se, ale dívali se na mě tak, že jsem si ho nemohl neobléknout." 

 

"Ano, ale po třech týdnech následovalo ještě intenzívnější setkání. V jedné vesnici, kde byli všichni nemocní leprou, se konala slavnost sv. Jana a královna této slavnosti, sotva sedmnáctiletá dívka, mi přinesla sklenici vody, nejdřív se však napila sama. Říkal jsem si, že když se napiju, určitě se nakazím, ale přesto jsem to udělal. Pak přinesla kus koláče, zase si kousla a podala mi ho. To mě vyděsilo ještě víc, ale co se dalo dělat. Pak jsem s ní dokonce i tancoval. Až následující den jsem se dozvěděl, že byla z lepry vyléčená. O pár měsíců později, kdy už jsem uměl portugalsky, jsem se jí ptal, proč to udělala. Ona mi řekla, že chtěla zjistit, nemám-li strach, a že byli rádi, jak jsem zareagoval." 

 

"Mám ho pořád. Hodně mých spolupracovníků a kamarádů se nakazilo. Jeden můj přítel úplně přestal komunikovat s rodinou. Jeho dcera mi volala a prosila, abych jim pomohl, že tatínek se straní života rodiny. Nechápali, co se s ním děje. Říkali, že má divné bílé fleky, báli se, aby to nebyla lepra. Pozval jsem je k nám na večeři a moje manželka, lékařka, ho prohlédla. Měl už těžkou formu lepry. Jedli jsme večeři a on se mě zeptal: „Nebojíš se mě sem pozvat? Vždyť tě můžu nakazit.“ Řekl jsem, že se nebojím, ale stejně jsem strach měl. Uvědomil jsem si, jak je lepra blízko. Lidé se bojí toho, že jim lepra zničí tělo, ale ještě horší je stigma lepry: člověk ztratí přátele, práci, okolní svět se před ním uzavře." 

 

"Ano. Brzy po mém příjezdu do Brazílie si mě například zavolala jedna rodina. Jejich otec měl lepru v pokročilém stadiu. Měl infekce v ranách, ty hnisaly a strašně zapáchaly, už o sobě moc nevěděl. Ležel v oddělené místnosti, kolem něj rozsvícené svíčky. Děsivý pohled. Párkrát jsem k němu šel a pokusil se něco udělat, ale vždycky jsem musel vyběhnout ven, jak se mi udělalo špatně. Oznámil jsem rodině, že tam už nejsem moc platný, a odjel jsem. Jenže celou noc jsem potom nemohl spát, pořád mě pronásledovaly stejné myšlenky. Proč jsem odešel, přišel jsem přece pomáhat nemocným? I když jsem tehdy nebyl ještě moc věřící, nedařilo se mi zaplašit myšlenku: Až se mě jednou Bůh na toho člověka zeptá, co mu odpovím? Pořád jsem kvůli tomu nemohl usnout."

 

"Ráno jsem si vzal lékárničku a jel za ním. Sundal jsem mu obvazy, vyčistil rány, pak jsem zavolal sanitku z města a poprosil řidiče, aby nemocného odvezl do nemocnice vzdálené asi osm hodin jízdy. Večer mi volala sestra z nemocnice a byla celá naštvaná, proč jim tam vůbec posílám takovéhle pacienty, když tam jen zemřou. Vyčítal jsem si to, ale brzy jsem na to zapomněl. Za šest měsíců přišel do leprosária nějaký pán, nechal si mě zavolat. Dlouho se na mě díval a povídá: „Asi vůbec nevíš, co jsi pro mě udělal. Dal jsi mi nový život.“ Byl to ten muž. V nemocnici ho ošetřovali, amputovali mu nohu, dostal protézu. Byla to pro mě obrovská zkušenost – nikdy nenechat žádného nemocného zemřít, vždycky o něj pečovat až do poslední chvíle."

 

"Pomohlo mi vidět, jak Brazilci prožívají svou víru. Jednou jsem třeba přespával v jedné chýši, kde žil postarší manželský pár. Oba měli lepru. Přesto mi řekli: „Jsme moc chudí, ale k životu nám nic nechybí. Jsme šťastní, protože můžeme pokleknout před Bohem.“ Také jsem často jezdil s kněžími do pralesa, kde se jednou za měsíc scházeli na mši sv. lidé z celého okolí. Někdy chodili pěšky šest až osm kilometrů. Dnes jsem věřící a velký ctitel Panny Marie. A vím, že je to dar, který jsem dostal od Brazilců."

 

"Myšlenky na návrat přišly hned po příjezdu. V Německu jsem měl kamarády, jazzovou kapelu... Najednou jsem však seděl v leprosáriu, u italských řeholnic, pil jen čaj, žádné pivo a žádní přátelé. Tak jsem si to nepředstavoval. Nejdřív jsem si musel v San Paulu udělat lékařský kurz. Tam jsem poznal svou budoucí manželku, mladou doktorku. I kvůli ní jsem v Brazílii už čtyřicet let. Na začátku to bylo velmi těžké, malomocní tehdy nikoho nezajímali. Navíc všichni věděli, že se s nimi setkávám, a tak se mi vyhýbali. A pak mi šlo i o život."

 

"Šéfem tamní vlivné zdravotnické organizace byl důstojník, který pronásledoval každého, o kom se domníval, že sympatizuje s komunismem. Já jsem v té době nosil dlouhé vlasy a vousy, a tak si myslel, že jsem nějaký revolucionář. Když za ním přišel někdo nemocný leprou, vyrazil ho se slovy: „Vypadni, ty špinavý pse.“ Vždycky měl u sebe revolver. Nakonec to došlo tak daleko, že mě chtěl nechat zabít. Františkáni mi poradili, ať se na nějakou dobu ztratím. Tehdy jsem si říkal, že už to nevydržím, ale tím, že jsem žil u františkánů a měl jejich podporu, jsem to zvládl.

Ten generál se však později stal mým nejlepším přítelem. Jednoho dne za mnou přišel se svojí devítiletou dcerou a prosil, abych ji vyšetřil. Měla lepru. On byl bratrancem tehdejšího prezidenta, mocný muž, a všichni ve městě se ho báli. Rozbrečel se přede mnou jako malé dítě a prosil, aby se to o jeho dceři nikdo nedozvěděl. Diskrétně jsme se pak o ni starali. Jako mávnutím proutku se z tohoto muže stal můj ochránce, nikdo o mně nesměl říct špatné slovo. Hodně mi to pomohlo v další práci."

 

"Společně s místní vládou jsme vybudovali, zařídili a otevřeli centrum pro léčbu lepry. Měl jsem si vybrat zdravotníky, lékaře a vláda je zaměstnala – ovšem pod podmínkou, že je musel schválit jeden místní poslanec. Když pak o dva roky později jedna lékařka a lékař volili opozici, vláda je okamžitě přikázala propustit. To jsem ale nemohl akceptovat. Šel jsem za zástupcem vlády a protestoval proti jejich propuštění. On na něm však trval. Neudržel jsem se: „Když to uděláte, zažaluji vás za porušování lidských práv a diskriminaci z politických důvodů.“ Hodně mě to rozzlobilo. Sotva dvě hodiny poté u mě doma zazvonil muž. Byl to nájemný vrah, jeden z nejznámějších. Vláda ho za mnou vyslala. Řekl mi: „Už nebudeš nic řešit a říkat o propuštění těch dvou.“ Odpověděl jsem, že to neudělám, a on na to, že v tom případě mě zabije." 

 

"Řekl jsem, že si to rozmyslím. Okamžitě jsem volal na ústředí mého zaměstnavatele (DAHW) do Kolína, odtud dali hned vědět německé vládě a ta zase brazilské. Národní koordinátor pro zdravotnictví v Brazílii se postavil na moji stranu. Také brazilská vláda stála za mnou proti místní vládě a tamní biskup uvedl v kázání, že kdo se dotkne Manfreda, dotýká se i jeho. Chtěli, abych opustil město, ale zůstal jsem. Po dvou týdnech místní vláda ustoupila a oba lékaře zase zaměstnala. 

O rok později jsem jel do našeho centra pro léčbu lepry a ten nájemný vrah stál u dveří. Lekl jsem se, ale chtěl jsem mu podat ruku – na znamení, že jsem mu odpustil. V ten moment jsem špatně došlápl a vymkl si kotník. On mě vzal do náruče a odnesl do centra. Dokonce mě pak ještě navštívil, když jsem ležel s nohou v sádře. A když se letos konal v hlavním městě velký seminář, současný guvernér už děkoval za naši práci. Byl tam i jeho předchůdce, který na mě poslal nájemného vraha, a mluvil o mně tak hezky, že jsem nechtěl věřit vlastním uším."

 

"Zlepšilo se to. Tehdy měla spousta lidí kvůli lepře znetvořené ruce, nebyla téměř žádná péče. Dnes máme léky, které dokážou lepru úplně vyléčit. Když se nemoc podchytí včas, nezanechá žádné trvalé poškození. Přesto tu stigma stále je. Potřebná je i psychologická pomoc pro nemocné – třetina z nich má deprese, někteří pomýšlejí na sebevraždu. S psychology se proto snažíme rozjíždět programy, které jim pomohou."

 

"Asi zůstanu v Brazílii, protože moje manželka je Brazilka a bez své rodiny by strádala. Naše dcera také žije v Brazílii, ale syn je v Berlíně, takže do Německa můžeme vždy přijet. Brazilci jsou vřelejší, otevřenější, problémy si tolik nepřipouštějí. V Německu by mi jejich srdečnost chyběla."

 

 

MANFRED GÖBEL (nar. 1954) pracuje od roku 1979 v Brazílii pro německou organizaci DAHW, která se věnuje léčbě lepry a tuberkulózy. Je čestným občanem brazilského státu Mato Grosso. V roce 1988 dostal lidskoprávní cenu od diecéze Rondonopolis. Roku 2004 obdržel kříž za zásluhy od německého prezidenta. V Česku nedávno přednášel v několika farnostech a školách na pozvání organizace Likvidace lepry.