Agua de Dios
Místo, které je symbolem diskriminace malomocných v celé Jižní Americe je kolumbijské leprosárium Agua de Dios (Boží voda). Nachází se v horském údolí přibližně 120 km od hlavního města Kolumbie, v provincii Alto Magdalena. Již odedávna jeho jméno odkazuje na nedaleké termální prameny nacházející se v překrásném přírodním prostředí plném lesů.
První lazaret pro malomocné byl v oblasti Agua de Dios založen v roce 1870 na pozemku, který byl odkoupen regionální vládou od jistého muže. Již na konci 19. století působili v Agua de Dios salesiánští kněží. Mluvíme tehdy o době, kdy se lepra neléčila, protože se nevědělo jak – salesiáni sloužili malomocným.
Lidé tam byli původně internováni často i proti své vůli. Dokonce docházelo k „lovu malomocných“: za každého malomocného příslušela finanční odměna, a proto se na tomto místě ocitali i lidé s kožními problémy, které neměly nic společného s leprou. Tak vzniklo místo, kde byli malomocní, kteří již nikdy nesměli odejít. Ono to ani nešlo: přístupová cesta byla oddělaná řekou a lidé se tam přepravovali na kladce v síti, most byl postaven až mnohem později. Malomocní dostávali zvláštní průkazy a leckdy i docházelo k přejmenovávání, vznikla společnost ve společnosti, jakýsi stát ve státě s vlastní policií a úřady.
Naštěstí byl ponechán prostor pro působení salesiánským kněžím, a tak byl postupně představen rozvojový plán sociální pomoci ve středisku, jehož fungování bylo postaveno na základech křesťanské lásky. Jeden z těchto kněží dokonce založil hudební skupinu složenou z nemocných. V roce 1895 byl slavnostně položen základní kámen nového domova pro nemocné, který byl nazván po svém zakladateli jako „Miguel Unia“.
K zajímavé události došlo v roce 1907. Na základě rozhodnutí vlády byla pro potřeby vnitřního měnového okruhu v lazaretech zavedena zvláštní měna „coscoja“ (čti koskocha, což mělo znamenat: vše co nechceš). Tento fakt odrážel izolovanost místního leprosária, která byla v tomto případě nejen společenská, ale i geografická a ekonomická.
V prvních letech 20. století došlo v Agua de Dios k obrovskému rozvoji. Začaly zde působit řádové sestry a během několika let došlo k výstavbě šesti budov – celkem čtyř nemocničních domů pro ženské i mužské pacienty, internátu pro nemocné dívky a školy pro zdravé děti z řad potomků pacientů. Kromě toho tu stále působila salesiánská komunita, která zajišťovala chod místní farnosti a dvou dalších škol. V roce 1923 byl založen i lokální divadelní spolek.
Od roku 1961 přestala být zařízení v Agua de Dios oficiálně lazaretem a byla uznána jako léčebná sanatoria. Souviselo to s tím, že kolumbijská vláda v té době s ohledem na vývoj statistik definovala lepru jako chorobu, jejíž výskyt je pod kontrolou. O dva roky později, téměř století po svém založení, byla Agua de Dios zároveň oficiálně vyhlášena jako samostatná obec. Kromě vlastního sanatoria ji tvoří i několik menších osad v sousedství na celkové ploše 86 km2. V roce 1994 tu vznikl státní sociální podnik.
Počet obyvatel v oblasti Agua de Dios v současné době dosahuje asi 14 tisíc, číslo kromě samotných nemocných leprou zahrnuje i jejich zdravé potomky z předchozích generací, řeholní pracovníky a přistěhovalce. Zejména o víkendech a svátcích se tu s ohledem na výjimečné přírodní prostředí a blízkost dalších turisticky atraktivních míst pohybuje nemálo návštěvníků. Pozoruhodné je, že zatímco na počátku bylo místo záměrně vyčleněné pro nemocné leprou, dnes leží v atraktivní oblasti a je přístupné všem bez rozdílu. Přesto je zde pořád cítit společenské stigma a pro místní není snadný přístup k tzv. ekonomické migraci (dojíždění za prací). Jste-li z Agua de Dios máte punc někoho spřízněného s leprou.
Likvidace lepry se zde podílí na podpoře obuvnické dílny, kde se vyrábí speciální obuv pro malomocné a zároveň také na materiálu pro chráněné (umělecké) dílny, kde mohou postižení leprou nalézt pracovní uplatnění a zároveň svou prací pomáhají zmírnit utrpení jiných. I díky našim dárcům je dnes Agua de Dios domovem pečujícím o malomocné.