Zdeformované ruce Abilia Segarry jsou nejviditelnější stopou malomocenství, kterým před 60 lety onemocněl. Dnes žije ve stejné budově, ve které se léčil. Komplex sanatoria Fontilles v horách Alicante je dnes přebudován na centrum pro středně a dlouhodobé pobyty. Spojitost s onemocněním, které bylo důvodem jeho vzniku, je však dodnes patrné. Z padesátky zde ubytovaných mužů je 23 vyléčených z malomocenství. Někteří, ti nejpostiženější, ani po svém vyléčení neodešli. Strach z odmítnutí, snaha nebýt přítěží pro své rodiny a obtíže se začleněním do společnosti je dovedly k tomu, že zde zůstali. Jiní odešli, ale po čase se však znovu vrátili. Sedmdesátišestiletý Segarra, který sem přišel ve svých 17 letech, je jejich neoficiálním mluvčím.
Segarra je jedním z posledních svědků období, kdy Fontilles bylo jedním z největších sanatorií pro malomocné ve Španělsku s více jak 400 hospitalizovanými. Fontilles zůstává i nadále národním i světově uznávaným místem výzkumu boje proti této nemoci. Hlavní lékař José Ramón Gómez Echevarría říká: „Lidé toho o lepře vědí velice málo a v tom, co si myslí že ví, se mýlí. Myslí si, že lepra již neexistuje a přitom je ve světě ročně registrováno 230 000 nových případů. Obávají se, že lepra je velmi nakažlivá a přitom k tomu, aby byla přenesena, je třeba dlouhodobé vystavení osob s genetickou dispozicí. Domnívají se, že se nedá léčit a přitom lék existuje od roku 1982“. Jedním z problémů s touto bakterií je, že může setrvávat v latentním stavu i 10 let a v subklinické fázi (předtím než se u nakaženého projeví symptomy) může být nakažlivá. Např. dědeček Segarry měl také lepru, ale rodina to ani nenahlásila. Toto zamlčování je také příčinou stálého výskytu nemoci.
„Dnes se již nevidí velké deformace, jako tomu bylo dříve“, potvrzuje Gómez Echevarría, který má na starosti klinické diagnostikování a sledování nemocných, z nichž mnozí absolvují vyšetření právě ve Fontilles. „Také již není třeba nemocné izolovat a s léčbou lze pokračovat ambulantně za pomoci léků, které lze sehnat v jakékoli nemocnici“ vysvětluje Torres.
Ústav byl otevřen roku 1909 na pomezí obce Vall de Laguar. Je izolován, vede k němu silnice po svazích, jak to odpovídalo dobovým opatřením k izolaci nakažlivé choroby. Část budov komplexu je již zavřená. Mezi nimi divadlo, farma, svatební pavilón a budovy jezuitů a františkánů, kteří zde pracovali. „Měli jsme tu všechno a každý dělal to, co uměl. Byli tu čtyři zahradníci, pasák krav, jiný pásl vepře, byl tu sad. Já byl kovář“, vysvětluje Segarra. Ve Fontilles již lidé nemocní leprou nejsou. Medikace zabírá. Stopy po malomocenství však zůstávají. Nejen ty tělesné, ale ani ty společenské. Ty druhé způsobují, že člověk jako Segarra raději tráví konec svého života v ústraní.
Gómez Echevarría pravidelně navštěvuje Jižní Ameriku, Asii a místa v Africe, kde se tato choroba stále šíří. Lepra je ignorovaná nemoc. Tak ji klasifikuje Světová zdravotnická organizace (WHO) a nevzbuzuje tedy zájem badatelů. WHO ji nepovažuje za nebezpečnou, protože postihuje méně než jednoho ze 100 000 lidí. V zemích s velkou populací, jako je Indie, to však znamená tisíce případů bez jakékoli pozornosti. Totéž se děje v Argentině, Brazílii a dalších zemích Latinské Ameriky. Zdravotní systémy tuto nemoc ignorují.