Abych se vyhnul trapným situacím, že tazatel nebude znát stát, z něhož pocházím, musel bych dát jinou odpověď. Jenže jak mám změnit zemi původu? Dlouho jsem si s tím lámal hlavu, ale postupně jsem přišel na to, že je mnohem prozíravější říct, že jsem prostě z Evropy. Jsme přece v Evropské unii, v Evropském hospodářském prostoru, máme Evropskou ulici i evropské fondy. Evropskou měnu sice nemáme, ale na to se v Indii nikdo neptá. Takže budu Evropan a hotovo.
Tohle řešení se mi zalíbilo. Kdo bude chtít, zeptá se na konkrétní stát, kdo ne, ten to jednoduše přejde. Můžu mít tisíc výhrad proti společné integraci, ale zaštítit se názvem kontinentu by mělo být neprůstřelné. A taky že bylo! Indové mi najednou rozuměli, věděli, odkud jsem. Někteří se s touto odpovědí spokojili, jiní se doptávali. Nikdo ale nevraštil obočí jako předtím.
Po nějaké době jsem se ocitnul v Midnapuru na tržišti. Horký červenec, vzduch jako v pekle, vlhkost jako v prádelně. Jako první mě logicky zaujal stánek, kde muž mačetou vysekával otvor do nahromaděných bobů. Kokosové mléko je v takové situaci opravdu vítaná vzpruha a tak jsem neodolal a objednal si.
Prodejce se usmál. „Odkud jsi?“ zeptal se mě přes mého tlumočníka.
Přemýšlel jsem, kterou verzí mám odpovědět. „Jsem z České republiky“, zkusil jsem to.
Muž se zatvářil tázavě a po chvilce se odvážil zeptat: „A kde to je?“
Měl jsem přece zvolit tu druhou verzi. Jsem jen na tržišti, ne před vchodem na katedru bohemistiky.
„V Evropě“, odvětil jsem sebevědomě a vítězně se pousmál.
Muž se trochu zamračil a po chvilce zeptal: „A ve které části Indie to je?“
A tak jsem se u Indů asimiloval.