30. května (Sestra Manikam, DSA)
Umí se hezky usmívat a šířit dobrou náladu. Naopak, při vyprávění o hrůzách, které zažili její blízcí, mluví zcela klidně a bez známky rozjitřených emocí. Abyste viděli, jaký dopad v praxi může mít Vaše pomoc mít nejen na zdraví lidí, ale i na konkrétní osudy, přinášíme dnes rozhovor s řádovou S. Manikam, DSA, jednou z pracovnic nemocnice svatého Josefa (St. Joseph´s Hospital) v Phulpahari.
V.S.: Sestro, můžeš se českým čtenářům stručně představit a popsat, jak dlouho tady pracuješ?
S.M.: Samozřejmě, moc ráda (úsměv). Je mi třicet let a v St. Joseph´s pracuji už přes rok hlavně jako vychovatelka. Zároveň taky vypomáhám se zajišťováním objednávek pacientů k lékařům a zodpovídám jejich dotazy. Taky pracuji se systémem RSBY (zkratka v bengálštině znamená administraci zdravotního pojištění pacientů a práci s kartami pojištěnců – pozn. aut.). K mým zálibám patří hlavně práce na zahradě a malování. Jsem zároveň řádovou sestrou Kongregace dcer sv. Anny. Pocházím ze státu Urísa na jihovýchodě Indie.
V.S.: A jak vypadá náplň Tvého běžného dne?
S.M.: Vstávám kolem 5 hodin ráno, o hodinu později je ranní mše v kapli. Poté mám na starosti naše praktikantky, jimž zadávám práci na zahradě. Po snídani, kolem 8:30, začíná práce v nemocnici, o té už jsem mluvila. Později odpoledne opět pracuji na zahradě, kde našim studentkám zadávám práci, kterou mají udělat, a dohlížím na ně. A samozřejmě nesmím zapomenout, že v Indii máme dobrý zvyk si po obědě odpočinout. Přestávka je nutná s ohledem na polední vedro a taky kvůli mému zdravotnímu stavu.
V.S.: Právě na něj narážím, protože důvodem prvního kontaktu s touto nemocnicí nebyla práce, kterou teď děláš.
S.M.: Ano, je to přesně tak. Poprvé jsem přišla s touto nemocnicí do styku jako pacient, ale musím se vrátit na začátek příběhu. Všemu předcházelo to, že jsem měla řadu zdravotních problémů: dlouho jsem trpěla průjmy, ztrácela jsem váhu, cítila jsem se velmi slabá a neměla jsem chuť k jídlu. Těmito komplikacemi jsem trpěla asi 5 let a v žádné nemocnici, kterou jsem v Západním Bengálsku navštívila, mi nebyli schopni pomoct. Zkrátka nikde neuměli zjistit přesnou příčinu těchto problémů. Pomoc jsem našla až v jedné křesťanské nemocnici v Kérale (stát v jihozápadní Indii – pozn. aut.), kde konečně zjistili, že trpím vzácnou formou TBC, která má svůj původ nikoliv v plicích, ale ve svalu.
V.S.: Proto trvalo tak dlouho, než se na to přišlo?
S.M.: Ano. Když má TBC původ v plicích, upozorní na to kašel. Je to nejčastější a nejviditelnější příznak. Já jsem ale nekašlala, a proto nikoho nenapadlo, že je to právě tato nemoc.
V.S.: Co se stalo potom?
S.M.: Znala jsem otce Reggieho (O. Reginald Fernandes je ředitelem nemocnice v Phulpahari – pozn. aut.) a ten mě seznámil s programem léčby TBC, který ve zdejší nemocnici běží. Léčba probíhala klasicky, začala jsem brát léky a byla jsem na dietě, jedla jsem hodně ovoce, vajec, pila skoro pořád jenom mléko. V nemocnici jsem jako pacient strávila půl roku na lůžku. Projevily se u mě i vedlejší účinky, takže jsem na nějakou dobu zčásti ohluchla, ale teď už je to o dost lepší. Postupně, jak jsem se zotavovala, už se mi nechtělo jen tak ležet a nabídla jsem O. Reggiemu pomoc, a to přesto, že stále nemůžu vykonávat žádnou fyzicky těžkou práci. Takže jsme se domluvili tak, že bych mohla začít vypomáhat s organizací práce pro naše praktikantky, za což jsem byla moc ráda. Vše se zlepšovalo a postupně jsem se z TBC úplně vyléčila, avšak zhruba po dvou měsících se počáteční příznaky začaly znovu opakovat až Dr. Tapas (Francis Biswas, lékař z nemocnice – pozn. aut.) mi pomohl dostat se na jedno vyšetření, které stanovilo konečnou diagnózu. Díky tomu jsme zjistili, že trpím Crohnovou nemocí, což je zánětlivé onemocnění trávicího ústrojí.
V.S.: Znamená to tedy, že dnes ještě existují nějaká zdravotní omezení, která Tě limitují, nebo jsi už úplně zdravá?
S.M.: V podstatě ano, cítím se už vlastně zdravá. Crohnova nemoc je ale nevyléčitelná, a léky proti ní budu muset brát pořád. Jsem ale ráda, že se původní TBC podařilo vyléčit. Nemůžu sice vykonávat moc fyzicky těžké práce a taky se musím vyhýbat kořeněným jídlům, což je zvlášť v Indii dost těžké (úsměv), ale jinak se cítím dobře, což je hlavní.
V.S.: Jsem rád, že se to vyvíjí dobře, a věřím, že to tak bude pokračovat i v budoucnu. Přejděme ale teď ke trochu jinému soudku. Západní Bengálsko, kde se nyní nacházíme, není Tvoje domovina. Pocházíš z regionu, ve kterém se v poslední době zvýšilo náboženské napětí mezi jednotlivými skupinami. Který region to je?
S.M.: Pocházím ze státu Urísa, což odsud je směrem na jih. Bohužel máš pravdu, problémem u nás je hlavně soužití hinduistů a křesťanů. Skalní hinduisté jsou přesvědčeni, že všichni křesťané v Indii by se měli stát hinduisty. V jejich pojetí je Indie „Hindustán“, kde není pro jiná náboženství, ani jejich chrámy, místo.
V.S.: Co se tedy přesně u Vás stalo?
S.M.: Pocházím z okresu Kandhamal, kde byla křesťanská komunita pod tlakem, aby se vzdala svého náboženství, jinak budou domy členů komunity vypáleny a obyvatelstvo bude vyhnáno. To se bohužel následně stalo, bylo zabito deset, možná i dvacet lidí. Zbytek uprchl a museli se odstěhovat na jiné místo.
V.S.: To je opravdová tragédie. Stalo se něco Tvé rodině?
S.M.: Ano, i oni byli postaveni před volbu odejít, nebo zůstat a konvertovat. Samozřejmě, že se rozhodli uprchnout. Spolu s další skupinou lidí z naší vesnice se pět dní ukrývali v džungli, zcela bez jídla a vody. Můj bratr byl zbit, ale nakonec i jemu se podařilo utéct. Nakonec se usadili v místě, které je vzdálené asi 30 km. Bohužel je tam špatná dostupnost, naše rodiny nemají možnost výdělku. Děti se nemají jak dostat do školy, protože tam chybí dopravní spojení. Trvá to už od roku 2008, kdy k těmto událostem došlo.
V.S.: Byli jste kvůli tomu i na policii?
S.M.: Ano, ale to nemá moc velký smysl, protože v praxi se stejně nic nevyšetřilo. Moje sestra dřív pracovala jako úřednice na místní policejní stanici a byla svědkem toho, co se tam dělo. Několikrát přišli rozzlobení hinduisté a oznámili svoje násilné plány. Přestože policie o všem věděla už dopředu, nikdy žádnou akci nepodnikla. Naopak, viníky jen tiše podporovala. Jen díky tomu, že jsme od sestry byli informováni, jsme se na útoky mohli nějak připravit. Později však byla z práce u policie vyhozena a od té doby má její rodina velký problém s příjmy. Navíc nemůže být zaregistrována jako BPL (z angl.“Below Poverty Line, “pod hranicí chudoby“; jedná se o lidi, kteří jsou uznáni indickým státem jako znevýhodněná skupina s řadou sociálních výhod – pozn. aut.), protože náš otec před tím pracoval jako voják a byl relativně dobře situovaný.
V.S.: Máš naději, že v Indii existuje určitá šance na vzájemný dialog mezi jednotlivými náboženskými skupinami, pokud vezmeš v potaz, co se u Vás stalo? Nebo se na to díváš pesimisticky a jsi přesvědčena, že se soužití do budoucna bude vyvíjet spíš násilnou formou?
S.M.: Určitě to bude těžké, protože ti, co bojují za své náboženství násilím, jsou většinou chudí a negramotní lidé. Proto je nejprve nutné odstranit chudobu a naučit tyto lidi přemýšlet. Často se totiž děje to, že chudoba je zneužívána za účelem podobných útoků a útočníci jsou motivováni ekonomicky. Takový systém je na chudých lidech závislý a není v jeho zájmu chudobu odstranit. Stává se to i u voleb – zvolte si nás a my vám za to zaplatíme.
V.S.: Jak se ti líbí samotná práce v nemocnici a jak ji zvládáš? Máš ke zdravotnictví zvláštní vztah?
S.M.: Mám svou práci ráda a baví mě. Jsem tu moc spokojená a je moc dobře, že tak krásnou nemocnici se podařilo postavit. Vždyť naše motto je pomáhat ostatním lidem!