Čímž mám na mysli hlavně to, že v uličkách se většinou dá procházet suchou nohou po betonovém nebo asfaltovém povrchu, případně chodnících vyskládaných cihlami či sutí. Bláto nás naštěstí minulo, což je v právě končící sezóně dešťů celkem dobrá zpráva. Ale není to tady žádná idyla: kontaminovaná voda, neexistující kanalizace, všudypřítomné odpadky, potulující se zvířata, špína a prach. A čerstvý vzduch by sem mohli dovážet.
Valná část místních je muslimské víry, ale setkáte se tady i s hinduisty a křesťany. Bez rozdílu pro všechny ale platí, že to hlavní se vždy odehrává venku, před domem, na ulici. A tak i kalkatské děti provozují typickou zářijovou aktivitu, totiž pouštění papírových draků, kteří v lehkém větru překvapivě dobře plachtí. Procházíme kolem všemožných obchůdků – pekařství, cukrářství, opodál stojí kovárna, šicí dílna, vedle zase chlapi řežou dřevo. Kolorit místa doplňuje koza, která se tvrdohlavě postavila na hromadu vysypaných modravých plastových krytů a pokouší ohryzat několik z nich. Když jsem mluvil o chybějící kanalizaci, není to tak, že by tu nebyla úplně zastoupená, slum se totiž rozkládá kolem centrálního kanalizačního řadu. V kombinaci s tímto a všudypřítomnými odpadky, které jsou umocněny zetlelými těly mrtvých zvířat se místním skutečně nedýchá snadno. Rešení? obyvatelé pálí uhlíky a díky kouři bývá potlačen výskyt hmyzu a nepříjemného zápachu. Nemá to jednoduché tato metropolitní fauna.
Míříme do maličkého zděného přízemního domku, kde na dvaceti čtverečních metrech žije rodina s několika dětmi. Doma (ve slumu slouží jako stavební materiál vše od cihel, přes kameny a dřevo po plasty a další materiál, který prokáže nosné či jiné užitečné vlastnosti) je však jen jedna z dcer jménem Edlina, která se již čtvrtý měsíc léčí z tuberkulózy a právě hlídá svého mladšího bratra, odhadem asi čtyřletého. Přišli jsme zkontrolovat, jak se jí daří a jestli všechny předepsané léky užívá tak, jak má. Všechno probíhá podle plánu a po krátkém rozhovoru mě Francis vede na nedaleké místo, kde žije jistá paní Manju Shaw. Je středního věku a léčí se ze stejné nemoci. Léčba ale probíhá trochu jinak, protože medikamenty jsou sem vždy třikrát týdně přineseny právě terénním pracovníkem a přímo před jeho zrakem je pacient spolyká. Děje se tak třikrát do týdne, vždy v úterý, čtvrtek a sobotu. Na několik minut se stávám svědkem jejich rozhovoru: pacientka se ptá na to, co dělat pokud se po aplikaci léků dostaví zvracení.