26. října (Kalkata: cestování, 3.díl)
Chůze je v Kalkatě patrně nejčastějším druhem přepravního výkonu, ale protože je tady po většinu roku dost teplo, snadno se unavíte. Jaké jsou další možnosti cestovat po městě, na to odpoví další díl našeho miniseriálu.
Pro místní lidi je nejlidovějším dopravním prostředkem rikša, kam se kromě řidiče vměstnají dva dospělí pasažéři. Jízda je oproti jiným dopravním prostředkům relativně pomalá a drahá, takže je vhodná především pro kratší vzdálenosti nebo do lokalit, kam vás nedoveze autobus. Úzké místo na sezení sotva stačí pro dva, a to tvrdím jako prostorově nevýrazný člověk :-) Kalkata je taky jedno z posledních měst v Indii, kde je i dnes možné vidět rikši tažené lidmi. Tyto jsou ale ještě méně pohodlné a postupem času se vytrácejí.
Dalším, o něco rychlejším způsobem, jak se dostat z místa A do místa B, je využít „auto“. Nenechte se však zmást jménem, takto místní nazývají trojkolku - motorovou rikšu na LPG. Vzadu má malý zastřešený prostor na sezení a je pohodlnější a o něco dražší, než klasická cyklorikša. Mezi Kalkaťany je i tak velmi populární, takže často je k vidění, jak veze několikanásobně víc pasažérů, než by měla.
Klasické autobusy tvoří základ systému MHD a je fascinující pozorovat, v jakém stavu s nimi dokážou Indové jezdit. Stovkami nehod dobitá karoserie je roztřesena dunícím chodem motoru, prudkou akceleraci o několik sekund střídá stejně rychlé zpomalení. Jízda ve stylu brzda-plyn je v Indii asi tak běžná, jako u nás bláznivé počasí v dubnu. V každém autobuse je průvodčí, který do ulice hlasitě vykřikuje konečnou – to proto, aby přilákal co nejvíce cestujících. Čím více jich bude, tím lepší výdělek - autobusy na jednotlivých linkách totiž jezdí v rámci licence soukromí dopravci, kteří na přestupních zastávkách sbírají razítka s potvrzením, že jízdu s cestujícími skutečně vykonali. Protože jízdné je opravdu i na zdejší poměry nízké (5 rupií, v přepočtu méně než 2 Kč), dostávají tito dopravci od města paušální platbu na vykrytí ztráty, přičemž vybrané jízdné mají navrch jako výdělek. Na nic z tohoto jsem neptal, ale z pouhého pozorování si to lze snadno odvodit.
Kalkatské tramvaje jsou samy o sobě muzejní exponáty, avšak soupravy i po mnoha desítkách let provozu slouží jako běžné dopravní prostředky. Na rozdíl od autobusů jsou provozovány městskou firmou – potřebují totiž další infrastrukturu kolejí a elektrického vedení, která vyžaduje specializovanou údržbu. Taky je vidět zásadní rozdíl mezi veřejným a soukromým – zatímco průvodčí v autobusech si mohou přetrhnout hlasivky, v tramvajích je ticho po pěšině... Jedno však mají společné – nastupuje se do nich za jízdy a až tehdy si člověk uvědomí, nakolik je u nás všechno sofistikované, včetně nástupu do vozu.
Využití metra znamená nejcivilizovanější způsob dopravy. Jediná linka však zdaleka nedostačuje a kvůli relativně dlouhým, zhruba pětiminutovým intervalům, jsou soupravy často přeplněné. I mně se už stalo, že jsem musel vystoupit až v následující stanici, jednoduše proto, že jsem se nedostal ven. V současné době probíhá výstavba druhé linky, která však nebude hotová dřív, než za několik dalších let.
Aby byl můj výčet úplný, taxíků je v Kalkatě jako máku. Poznáte je snadno, protože mají žlutou barvu a v místním provozu dokážou svištět pěknou rychlostí. Někdy dokonce rychleji, než by i spěchající člověk ocenil.