19. října (Kalkata: život, 2. díl)
Kalkatskými pamětihodnostmi už jsme společně prošli, ale jak se tady vlastně žije? Je to pulzující bengálská metropole, anebo je Kalkata stále hlavně "město radosti", jak je tomu ve stejnojmenném románu Dominiqua Lapierreho, kde je předobrazem hlavního města chudoby?
Pravda zřejmě bude někde uprostřed. Jedna linka metra, několik ulic s úctyhodně vysokými budovami, pár obchodních domů a nejeden moderní supermarket. Jenže tím to hasne. Podle infrastruktury to vypadá na město s jedním milionem obyvatel, fakticky jich však ve městě žije přibližně pětinásobek, v celé aglomeraci dokonce patnáctinásobek. Výsledkem jsou permanentní dopravní zácpy v úzkých ulicích města a chodníky, kde si často musíte prodírat cestu rukama.
Na společenském poli je to obdobné: v okolí lepších obchodů potkáte městskou elitu, která se snaží přiblížit západnímu stylu života. Daleko častěji ale uvidíte chudě oděné lidi, žebráky v zuboženém stavu nebo invalidy jen tak ležící na chodníku. Mezi nimi se potulují psi bez pána, jimž často ze srsti vystupují jizvy či otevřená zranění, nebo jim dokonce chybí celé končetiny. Každodenní boj o přežití. Realita v nejsurovější podobě. Při pohledu na ně si pokaždé vzpomenu na Martu Kubišovou...
Boj probíhá i na jiné frontě, třeba i před stánky se suvenýry a turistickým sortimentem. Nahaněči tam číhají na movitější zákazníky a jakékoliv cizince, které díky barvě pleti bezpečně poznají. Nejlepší způsob, jak se s nimi vypořádat, je vyvarovat se očního kontaktu. Jakmile se totiž vaše pohledy setkají, nezbavíte se jich, v davu vás nepustí z dohledu a nepomůže ani to, že se na chvíli schováte do některého obchodu. Počkají si na vás před vchodem a i po delší době si vás opět vyzvednou, aby pokračovali v pronásledování své kořisti.
Chodník je ale dějištěm i jiných ekonomických aktivit: lidé sbírají železo, pletou košíky, ořezávají banánové listy a vyrábějí improvizované talíře, čistí boty, stříhají vlasy, holí vousy a připravují jídlo. Anebo prostě jen tak postávají, klábosí nad šálkem čaje a rozhazují rukama. V každém případě se všechno odehrává na rušných ulicích, kde se dohromady pletou pěší, cyklisté, rikši a automobily. Indie spí málokdy a dění na ulici je toho důkazem.
Monotónní hluk občas přeruší něco jiného: cizinec je často adresátem pokřiků a zvolání typu „how are you“ (jak se máš?), „where are you from“ (odkud jsi?), nebo „how do you like this place?“ (jak se ti u nás líbí?). Oslovit vás může kdokoliv a jakéhokoliv věku a nemusí se jednat jenom o samotnou konverzaci, ale třeba i o žádost o společnou fotku, nebo o vyfocení sebe samého. Místní se fotí velmi rádi a ještě radši se fotí s někým, kdo není odsud.
Kalkata je zkrátka horoucí kotlík plný života a energie. Stejně jako horolezec pokoří jen tu horu, na níž vyleze, Kalkatu zdoláte jen tak, že stihnete chápat, co se kolem vás děje.