Rozhovor s Otcem Georgem

Rozhovor s Otcem Georgem
Rozhovor s Otcem Georgem
K příležitosti 10. výročí od založení Česko-indické nemocnice sv. Josefa v Bhila Pahari jsme uskutečnili rozhovor s ředitelem nemocnice a hlavní postavou celého projektu, jezuitským knězem Georgem Mannarakamem

 

 

I. Česko-indická nemocnice sv. Josefa v Bhilai Pahari slaví sedm let svého provozu a deset let od svého založení. Vzpomínáte si na první setkání s panem Holým a na první rozhovory týkající se možného založení nemocnice?
"První setkání proběhlo někdy v roce 2001, kdy jsem byl generálním vikářem zdejší diecéze. V té době nás přišel osobně navštívit pan Jiří Holý a oslovil nás se svým záměrem stavby nemocnice určené pacientům s TB, leprou a malárií. To bylo trochu to něco jiného, než byla naše původní představa, protože na pozemku, kde nyní stojí nemocnice, jsme tehdy zvažovali vybudování semináře. Zůstal jsem s ním v kontaktu, naše plány jsme změnili a dva roky poté jsme nakonec opravdu rozběhli stavbu nemocnice.
Vláda nám vyšla vstříc hlavně v souvislosti s oficiální registrací, což je nezbytný administrativní krok nutný k provozu naší nemocnice. Certifikát sem tehdy osobně přivezl jeden z vládních úředníků na slavnostní otevření v den inaugurace. Když se ohlédnu zpět, myslím, že místní úřady oceňují naši práci a uvítaly by její další rozvoj."

Nemocnice, u níž vzniklo i komplexní zázemí pro děti a obyvatele z blízkého okolí, ušla již od svého otevření dlouhou cestu. Když se na ni podíváte zpětně, jak to lze zhodnotit? Daří se nám skutečně pomáhat místním?
"V době, kdy k nám přišel pan Holý, jsme měli jenom „outdoorové“ vyučování pod stromy. Logicky vzrostla poptávka po tom mít vlastní „kamennou“ školu, s jejíž stavbou nám následně pomohla LL-TB. Ale nejedná se jenom o samotné vyučování, celá věc má i další roviny. Prostřednictvím vzdělávání dětí jsme třeba dokázali omezit alkoholismus obyvatel z okolí. Lidi si sami sebe začali více vážit, starat se o sebe a o své zdraví. Další věc je větší bezpečnost - v okolí nemocnice máme spoustu ovocných stromů, ale nezaznamenali jsme žádné krádeže, dokonce ani zvířata na noc nezamykáme. Lidé mají větší pocit sounáležitosti a dávají to najevo svým chováním. V neposlední řadě mají možnost vidět, jak je v našem kampusu uklizeno a čisto. Jednoduše to kopírují a přenášejí i do svých domovů.
Budování vztahů s lidmi z okolí funguje i v rovině výjezdních zdravotních kempů. Pořádáme je pravidelně, každý měsíc dvakrát až třikrát. Jezdíme i do odlehlejších oblastí, kam by se jiná pomoc jen stěží dostala."
(viz blog: Mobilní klinika)

Jaké jsou přibližně počty vyléčených lidí s TB a leprou za celou dobu? Jaká je situace s těmito nemocemi nyní, daří se jejich šíření držet pod kontrolou?
"Každý měsíc se jedná řádově o několik set pacientů, kteří nám „projdou pod rukama“. Pokud bych zahrnul i zmíněné výjezdní kempy, bude to ještě více. Pacientů s TB přichází přibližně 30 až 40 měsíčně, někteří u nás zůstávají delší dobu, klidně i dva nebo tři měsíce, to závisí na zdravotním stavu a sociální situaci daného pacienta. Úhrnem se jedná každý rok až o 5000 pacientů z okolí, kteří se u nás léčí z TB, malárie, lepry a horečnatých onemocnění. V minulosti jsme měli i HIV pozitivní pacienty, ale v poslední době je tento virus upozaděn a došlo k zastavení programu léčby."

Co je z Vašeho pohledu největším problémem, který Vás sužuje?
"Přes určité zlepšení vidím stále rezervy v tom, jak by lidé měli přistupovat ke svému zdraví. Nezřídka se stává, že pokud někdo vážně onemocní, je namísto odeslání do nemocnice z ostychu držen uvnitř chýší a domů. Přece to není žádná ostuda, ale vážná situace, kterou je nutné řešit, aby se zdraví co nejrychleji vrátilo. Lidé si často neuvědomují, že zdraví je to nejcennější, co mají.
Kolem naší nemocnice vede hlavní silnice do Kalkaty a tak jsou častým problémem i dopravní nehody, k nimž dochází s ohledem na hustotu provozu. V naší nemocnici nejsme vybaveni na přijímání těžkých úrazů, ale naše role spočívá v poskytování první pomoci a převozu pacientů na plně vybavená zařízení ve městě."

Jak získáváte prostředky pro chod? Platí něco pacienti, pomáhá vláda?
"Od pacientů žádné fixní poplatky nevybíráme, i když vítáme jakékoliv dobrovolné příspěvky, které mohou naopak vypomoci nám. Co se týče spolupráce s vládou, je pro nás výhodné, že někteří lidé z okolních farností pracují na dotčených úřadech, takže díky těmto kontaktům je pro nás celá administrace snadnější."

Jak pokračuje výstavba druhé školy a jak vlastně vypadá Váš pohled do budoucnosti?
"O budoucnosti těchto zařízení samozřejmě kontinuálně diskutujeme na církevní půdě. Jsme hlavně misijní diecéze, takže máme omezené prostředky a jsme hodně závislí na pomoci zvenčí. Z tohoto pohledu je těžké něco do budoucna plánovat. Nicméně výstavba školy i tak pokročila a v současné době doděláváme stropy, čímž bude dokončena hrubá stavba. Jedná se o několik nových tříd v přízemní budově, která je ale konstruovaná tak, že v budoucnu bude možné přistavět další podlaží.
Pomoc se v minulosti vždy našla. Vždyť takto se jednoho dne objevil pan Holý anebo později nám třeba byla jednotlivcem ze Spojeného království darována sanitka. Místní lidé nás znají a my tak máme na čem stavět. Věřím, že v souvislosti s výstavbou školy je vše otevřené a proto se modlíme, abychom našli prostředky k tomu posunout naše dílo dál." 

Vědí místní něco o České republice? Co byste vzkázal dobrodincům LL-TB, kteří jeho práci dlouhodobě podporují?
"Ztělesněním nemocnice a pomoci, která sem přichází, představuje pan Holý, resp. jeho fotografie, která visí u vchodu do nemocnice. Příchozí lidé jej s nemocnicí hned identifikují a ihned vědí, odkud pomoc pochází.
Dárcům v České republice bych rád vzkázal to, že jen díky nim můžeme vykonávat naši práci - pokud je někdo nemocný, přijedeme sanitkou, pacienta naložíme a odvezeme jej do nemocnice. Místní lidé tuto pomoc potřebují a my jsme vděční za štědrost lidí u Vás, kteří na nás tímto způsobem myslí a podporují nás. Jen díky nim jsme tuto pomoc schopni těmto potřebným zprostředkovat."